Jdi na obsah Jdi na menu
 


16. neděle mezidobí

22. 7. 2018

Mk 6,30-34
„Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: ‚Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.ʻ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.“

Minulou neděli jsme rozjímali o věrnosti našim „místům“, kam nás Pán posílá, abychom byli jeho svědky. Někdy je to skutečně náročné, avšak nemáme si v botách nosit prach z našich zklamání či neúspěchů, ale pobývat na svěřených místech s čistýma nohama, tedy s tváří a srdcem doufajícím a radostným.

Kdo žije v tomto světě a dává, podle slov evangelia, sám sebe potřebným lidem, ví, že únava je jeho častým hostem. Není projevem zoufalství či malé víry. Je to prostě daň za naši křehkou, lidskou přirozenost. A nemyslím pouze konstrukci tělesnou, nýbrž i duchovní a duševní. S tím je třeba počítat a vědět, jak s ní nakládat.

Řešit se to dá nejrůznějšími způsoby a mnohé z nich jsme už jistě zkusili. Pustit si zajímavý, nebo v podstatě jakýkoli film a tupě, relaxačně na něj zírat. Někdy tomu říkáme „zformátovat si harddisk“. Někdo chodí běhat, jiný se prochází po lese, další sáhne po knize nebo s partou kamarádů navštíví zařízení v mokré čtvrti.

To všechno jsou aktivity, při kterých si lze více či méně odpočinout. Něco tomu ale chybí. My přece nepotřebujeme pouze změnit činnost a chvíli dělat něco jiného. My potřebujeme natankovat na další jízdu nepřehledným a náročným terénem. Abychom se mohli znovu vrátit ke svým místům, kde jsme povolání být, musíme totiž občas utéci. Stejně jako Kristus s učedníky. Prostě před lidmi zdrhli. Sice bez valného úspěchu, ale evangelium nám předkládá tento pokus. Zcela určitě jich za těch několik let, co spolu po Palestině „trampovali“, zvládli víc.

Pokud se cítíme přetíženi a vymačkáni do poslední kapky, musíme si odpočinout. A tím skutečným odpočinkem, který potřebujeme, je útěk. Ale s Kristem. Nic proti filmům, procházkám či občasné konzumaci piva s přáteli. To není málo. Ale měli bychom mít vůli a odhodlání k útěku s Kristem za Kristem ode všeho, co hrozí, že nás zavalí.

Vůbec nevyzývám matky od dětí, aby je zavřely doma a odjely s Biblí někam do lesů. Ne. Jen je nutné si říci, že potřebuji mít každý den chvíli jen a jen pro sebe a rozmlouvání s Bohem. A naslouchání. I kdyby to mělo být zuby nehty z posledních sil těsně před usnutím. Pán Bůh odměňuje každou sebenepatrnější snahu, pokud je prodchnuta touhou a žízní po něm. A dá nám mnohem víc, než kdybychom mu ledabyle věnovali celý den, ale nebylo v tom naše srdce. Ale abychom to zase nepřehnali s našimi očekáváními. Dá nám vždy tolik, kolik potřebujeme do dalšího „útěku“. V životě víry se totiž kanystry s benzínem do kufru nakoupit nedají.

nakonec.

Mk 3,20-35
Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup (lidu), takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu. Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): ‚Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.ʻ Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: ‚Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem.ʻ To řekl proto, že tvrdili: ‚Je posedlý nečistým duchem.ʻ Přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem sedělo plno lidí. Řekli mu: ‚Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!ʻ Odpověděl jim: ‚Kdo je má matka a moji příbuzní?ʻ A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: ‚To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.ʻ

Dnešní evangelium nám předkládá příběh, ve kterém je Kristus pokládán za blázna. Místo aby měl – jako všichni ostatní spořádaní muži jeho věku – rodinu, věnoval se svému řemeslu a v poklidu žil uprostřed nazaretské komunity, chodil po celé Palestině, uzdravoval, skoro nejedl, málo spal a vůbec se choval mimo běžně zavedené zvyklosti.

Především tím trpěla jeho rodina. Kvůli Ježíšovi se ještě dostanou do řečí, a kdo ví, jak těžké bude provdat dívky z jeho širšího příbuzenstva. Cožpak by si někdo chtěl vzít za manželku ženu, z jejíhož příbuzenstva byl tenhle pomatenec? Tomu se musí zabránit včas: pěkně si ho dovést domů a přimět ho, aby žil jako všichni ostatní. Aby žil a dělal, co se sluší a patří.

Klíčovým slovem, na které se dnes zaměříme, je „zmocnit se“. Zmocnit se Krista. Dokud byl Kristus malým chlapcem, žil v naprosté poslušnosti vůči své rodině. První náznak čehosi zvláštního bylo, když ve dvanácti letech zůstal sám v chrámě se zákoníky. Ale na to se brzy zapomnělo a jeho další život nijak nevybočoval z očekávání jeho okolí.

Pak ale přišel velký zlom, když křtem u sv. Jana Křtitele začal své dílo spásy. Vymanil se z pout požadavků své doby i rodiny a zcela se zaměřil na splnění úkolu, pro který se narodil a který ve svém životě postupně ve vztahu s Otcem rozpoznával: zachránit člověka od hříchů; stát se poslušnou obětí Otci namísto lidstva, které toho nebylo, není a samo nebude nikdy schopno.

Dokud byl malým chlapcem, poslušně následoval ty, kterým byl zde na zemi svěřen. Jakmile však přišel jeho čas, poslušně následoval pouze svého Otce, aby k němu mohl přivést i nás. A zde se ukrývá jádro problému, který někdy s Kristem máme: Pokud nás Kristus vodí po cestách, které se nijak neliší od cest ostatních lidí, či námi předpokládaných a chtěných, je vše v pořádku. Když ale v našem životě Kristus odbočí na cestu, kterou jít nechceme, nastává problém. I my dnes – stejně jako Ježíšova rodina tehdy – se můžeme ocitnout v situaci, kdy nám bezděky z úst vypadnou slova: „On se snad zbláznil. To po mně přece nemůže chtít. Jak budu vypadat před známými a před rodinou? Co si o mně budou myslet? Já tudy jít nechci!!!“

Čím déle setrváváme v našem životě od křtu, tím více Kristus roste a jde si, kudy chce. Neposlouchá. Chtěli bychom se ho zmocnit a přesvědčit ho, aby se náš život vrátil na počátek, kdy v nás byl Pán zrozen a naše vzájemné společenství bylo tak sladké a něžné. Aby byl zase tím malým, něžným a neškodným Ježíškem.

V bezmoci nakonec zjišťujeme, že to nejde, že máme na vybranou jít buď za ním, nebo být bez něho. Kdo se ale odváží vydat se po cestách Kristových, zjistí, že ačkoli se tak usilovně snažil zmocnit se Pána, aby ho vedl, kudy chtěl on sám, Kristus se nakonec zmocňuje jeho. A že je to lepší než na počátku našeho vzájemného „chození“. Anebo – jak to řekl na svatbě v Káně – to nejlepší víno se podává až nakonec.



Více zde: https://dekanstvi-varnsdorf.webnode.cz/news/a10-nedele-mezidobi/